V tomto vyučování bych se rád zabýval pojmem bázeň. Tento pojem má svůj význam jak v náboženských kruzích, tak i ve světě. Proto se pokusím toto téma rozebrat.
(Veškeré citace Písma jsou převzaty z Českého studijního překladu, pouze s malou úpravou: titul Hospodin jsem nahradil Božím jménem Jehova, což je výslovnost tetragramu YHVH, které je v originálních starozákonních textech, a slovo Kristus překládám do češtiny slovem Pomazaný, jako ve svém osobním překladu Písma.)
Definice
A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte toho, kdo může i duši i tělo zahubit v Gehenně. — Matouš 10,28
Nejprve trošku vysvětlím význam slova bázeň. Synonyma ke slovu bázeň je strach, úzkost, obava. Podstatné jméno bázeň je od slovesa bát se, jako slovo strach od slovesa strachovat se. Ačkoli je slovo bázeň synonymem slova strach, lidé často slovo bázeň vnímají trošku specificky jako silný respekt k autoritě, tzn. že to má určitý pozitivní význam, zvláště vůči Bohu, zatímco slovo strach obecně lidé vnímají negativně, protože to chápou jako duševní trýzeň, jako je napsáno v 1. Janově epištole 4,18: … strach působí muka. Jelikož jsou ta slova synonyma, tzn. slova stejného či podobného významu, která lze za určitých okolností zaměňovat, znamenají slova bázeň a strach vlastně totéž.
Tak proč je lidé vnímají odlišně? Je to o tom, v jaké souvislosti to slovo použijí. Když řekneme, že se někdo bojí vody, bude to bráno jako negativní, když se však někdo např. bojí Boha, tak se to vnímá pozitivně. Definičně je to však naprosto stejné. Ve výše zmíněném verši z Matouše Ježíš vyjadřuje, že se člověk nemá bát toho, kdo má moc člověka zabít fyzicky, ale toho, kdo má moc člověka zabít i duchovně. To znamená, že vyšší autorita je hodna vyšší bázně. Ale není rozdíl mezi bázní z toho a bázní z onoho.
Ve vztahu k Bohu se to ale obaluje do náboženského balení. Je přitom ale zajímavé, že vlastně každý věřící jakéhokoli náboženství, nejen křesťanství, si pěstoval či měl bázeň před svým božstvem, ať už to byl Baal, Aštarta, Alláh, nebo různá božstva ostrovních národů či odlehlých zemí. Tzn. bázeň není nějaký výsadní pojem vůči našemu křesťansko-židovskému Bohu. My křesťané nejsme jediní, kteří bázeň pěstují. Jenom jde o to, kdo je pravý Bůh.
Smysl bázně
Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jednáš-li však zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo. — Římanům 13,3-4
V tomto verši je bázeň namířena vůči pozemským autoritám. Říká se tu, že i vlády jsou hodny bázně. Co je ale důležité, říká se tu, co je smyslem bázně. Účel bázně je vést člověka ke konání dobra tím, že se mu ukáže nebo řekne, jaké budou důsledky toho, když bude páchat zlo.
Bázeň před Jehovou (Bohem) je pramenem života, aby se člověk vyhnul léčkám smrti. — Přísloví 14,27
Můj synu, boj se Jehovy a krále, nezaplétej se s těmi, kdo si jinak počínají. Neboť náhle povstane od nich pohroma a kdo ví, jakou zkázu mohou oba přivodit? — Přísloví 24,21-22
V tomto verši je bázeň před Bohem a bázeň před pozemským králem napsána vedle sebe. Není to zajímavé?
Po Spartakově povstání otroků proti Římu bylo podél cesty Via Apia ukřižováno 6000 otroků. Veškeré veřejné popravy měli, řekl bych, účel ten, aby ti, kdo to vidí, měli bázeň. Aby věděli, co se stane těm, kdo budou dělat to stejné. Představte si, že byste se procházeli cestou Via Apia a místo stromů tam stály kříže s těly otroků. Co byste přitom cítili? Strach? Hněv? Lítost? V dnešní době se v západní společnosti popravy veřejně neprovádí, pokud tedy vůbec k popravám dochází. A někdy vzhledem k výši trestů za určité zločiny, mají lidé ze zákona dokonce srandu. Někteří dokonce paradoxně i do vězení chtějí, protože se tam vlastně mají docela dobře – jídlo, ošacení a ubytování zdarma. Věznice je takové ubytovací zařízení s plnou penzí a s neustálým dohledem. Takže čeho se vlastně bát?
Zákon obecně má za cíl varovat před následky špatných činů. Bázeň je nástroj zákona. Zákon určuje trest za přestoupení a pokud se ho člověk nebojí, má tendenci ho přestupovat. Bázeň tedy není pro dobré, ale pro ty zlé.
… Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro lidi nespravedlivé a nepoddajné, bezbožné a hříšné, pro lidi nesvaté a světské, pro otcovrahy a matkovrahy, pro vrahy vůbec… — 1. Timoteovi 1,9
Bázeň po stvoření
On odpověděl: Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, protože jsem nahý; proto jsem se schoval. — Genesis 3,10
Toto je první zmínka v Bibli o strachu, či bázni. Až poté, co člověk zhřešil, po pádu člověka. Není uvedeno, že by Bůh učil Adama a Evu bázni před pádem, tedy když byli ve stavu bezhříšné nevinnosti.
A Jehova Bůh člověku přikázal: Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš. — Genesis 2,16-17
Tady se může zdát, že Božím záměrem bylo člověku nahnat strach, či bázeň z následků neposlušnosti. Strach z čeho? Ze smrti? Dá se to také chápat jako prosté upozornění: „Nesahej na to, nebo se spálíš.“ Když toto řekne rodič dítěti, nemá v úmyslu jej děsit, jenom upozornit např. na to, že je horká plotna sporáku. Nešlo o to, že by plod stromu poznání byl jedovatý, protože nešlo o smrt fyzickou – fyzická smrt byla zapříčiněna oddělením člověka od stromu života – ale šlo o porušení Božího přikázání, což je definice hříchu. A to vede k smrti.
V Genesis 3,10, když se píše, že se Adam skryl, protože se bál, tak tento strach jej vlastně odváděl od Boha. Člověk měl strach z toho, co mu Bůh udělá. Je to tentýž strach, který vede lidi k tomu neříkat pravdu, popírat vlastní činy, protože se bojí o vlastní bezpečnost.
Je to tentýž strach, který například vede děti k tomu neříct rodičům, že dostali ve škole pětku, protože se bojí trestu. Správný rodič však nechce, aby se před ním jeho vlastní dtíě ze strachu schovávalo. Bůh nevolal na Adama s postojem: „Kde jsi? Už tě čekám s holí, pěkně dostaneš!“ Volal na něj, protože měl o něj zájem. Bůh si pěstoval s člověkem vztah založený na lásce. Když Adam s Evou uslyšeli Boha procházejícího se po zahradě v denním větru, vyznívá to, že to byl takový Boží zvyk navštěvovat člověka, aby ho poznal, jako když rodič zajde do pokoje svého dítěte, aby si povídali.
Bůh následně člověka potrestal: kvůli Adamovi byla prokleta země, Eva jako trest přijala to, že bude rodit v bolestech a muž nad ní bude vládnout. Je zajímavé si uvědomit, že vlastně vláda muže nad ženou je trestem. Ale že toto vlastně nebylo původním Božím záměrem, protože Bůh stvořil ženu, aby byla muži pomocí, ne služkou. Ti dva měli být jedním, jednou bytostí. A na základě Ježíšova učení je vlastně obnovován tento vzájemný vztah muže a jeho ženy, jakým měl původně být. Bůh člověka potrestal, ale také jej poté oděl, zabil zvíře a z jeho kůže jim udělal bederní roušky, což je prvotní náznak vykoupení, něčí smrt a prolitá krev jako oběť. Zase ukázka Božího zájmu a ne despotické touhy po trestu a jednostranném uspokojení vlastní spravedlnosti a svatosti.
Bázeň z nás
Pak Bůh požehnal Noeho a jeho syny a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Bázeň před vámi a děs z vás padne na všechnu zemskou zvěř a na všechno nebeské ptactvo, na vše, co se hýbe na zemi, i na všechny mořské ryby: Jsou dány do vaší ruky. — Genesis 9,2
Zde je vidět najednou určitý posun od Božího původního záměru – bázeň z člověka na veškerém tvorstvu. V tomto verši Bůh mluví k Noemovi po potopě a k jeho synům. Srovnejme to s veršem v Gn 1,26, kde Bůh mluví k Adamovi a Evě:
Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe.
Zde se píše o tom, že člověk má panovat, neboli vládnout, mít autoritu, dominanci nad zvěří a ptactvem. Což však přímo neznamená nutně vyvolávat či působit bázeň. Člověk byl stvořen jako nadřazená bytost vůči zvěři a ptactvu, protože byl stvořen k Božímu obrazu. Bůh sledoval, jak člověk zvířata pojmenuje, a tato jména jim byla dána. Bůh toto nechal na člověku. Věda a poznávání přírody vedlo k všeobecnému názvosloví a pojmenování fauny a flóry země. Ale kdo bude toto vnímat jako něco z obecného hlediska děsivého? Dnes je vidět, že člověk dokáže mít vztah se zvířetem a to ne vztah založený na děsu a hrůze.
Po pádu člověka a následně po potopě však už nejde jen o panování, ale doslova děs z člověka na veškerém tvorstvu. Je zajímavé si všimnout i vztahu různých zvířat mezi sebou po pádu člověka. Bůh to na počátku nestvořil tak, že by jedna zvěř požírala druhou, nestvořil šelmy jako šelmy. I ta zvířata, kterým říkáme šelmy a masožravci, byla původně býložravcem, protože veškeré zvěři dal Bůh za potravu rostliny (viz. Gn 1,30). Avšak šelmy jsou vlastně postrachem zvířatům, které loví. Dokonce i člověk sám byl stvořen jako „vegetarián“, a po potopě bylo Noemovi řečeno, že má jíst maso, což nutně znamená lovit zvěř, či chovat nějakou pro maso.
Jako další příklad uvádím verš z Deuteronomia (5Moj) 2,25:
Dnes začnu dávat strach a bázeň z tebe na národy pod celým nebem. Když uslyší zprávu o tobě, budou se před tebou třást a svíjet bolestí.
Tento verš mluví o tom, jak Bůh řekl, že bude vkládat bázeň do srdcí národů, které žili v oblasti dnešního Izraele, izraelské zaslíbené země. Mluví se tu o děsu, který má postihnout tyto národy jen při zprávě o tom, že tam přichází Izrael z egyptského otroctví. Když se opět zamyslíme nad tím, jak Bůh stvořil člověka, tak nikdy nebylo Božím záměrem, aby se lidé báli jeden druhého, ale Božím záměrem bylo, aby lidé žili jako bratři ve vzájemné lásce a úctě.
Bůh ale vyvolil Abrahama jako praotce Izraele a tomu zaslíbil dát Kanaan, tedy oblast dnešního Izraele jako jejich domovinu. V Bibli se píše, že Bůh „učinil z jedné krve všechno lidstvo, aby přebývalo na celém povrchu země; ustanovil jim nařízená období a hranice jejich přebývání,“ (Sk 17,26) Je to Bůh, kdo dává lidem místo k žití a on tu oblast dal potomkům Abrahama. Ale přesto nikdy nebylo v plánu, aby se lidé báli jeden druhého.
Lze vidět, jak se strach, který člověk pocítil po svém pádu, přenesl na celé stvoření.
Vždyť celé tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává zjevení Božích synů — neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal — a má naději, že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí. — Římanům 8,19-21
Obecně strach považuji za kořen všeho zla, protože strach vede lidi k tomu, že se chovají sobecky. Láska k penězům jako kořen všeho zla podle citátu z 1Tm 6,10 je ve skutečnosti také důsledek strachu, protože lidé milují peníze, protože věří, že jim peníze zajistí bezpečí a jistoty. Ale tato láska k penězům je vede k tomu, dělat špatné věci, neřešit obecný prospěch a blaho všech, pouze své vlastní. Z historického hlediska nelze říct, že láska k penězům je kořenem všeho zla, protože tu peníze nebyly vždy a nejsou ani všude dnes. Člověk musí peníze znát, aby je mohl milovat. Musí být vyučen společností, která je na peněžním systému založena. Zlo, které přišlo na svět skrze hřích Adama a Evy rozhodně neměl souvislost s penězi. Zlo je všude, i tam kde peníze neznají, např. v nějakých odlehlých domorodých kmenem, které se straní civilizaci. I ti lidé jsou hříšní a zlo mezi nimi působí, ale rozhodně to nemůže být z důvodu lásky k penězům, které vůbec neznají a na penězích svůj život nestaví. Láska k penězům jako kořen všeho zla prostě znamená, že ten člověk, který miluje peníze, bude dělat jen samé špatné věci. Když však vezmeme jako kořen všeho zla strach, pod vlivem strachu o svůj život lidé dělali v minulosti hrozné věci. Egyptský faraon se bál, že se Izraelský národ postaví v Egyptě proti němu a začal jej zotročovat. Herodes se bál, že ho malé dítě připraví o trůn a pobil novorozence. Takových případů je v historii mnoho a děje se to pořád. Každý diktátor je vlastně produktem vlastního strachu, že přijde o svou zem, své postavení a vliv. Stejně se báli i farizeové, že je Ježíš připraví o jejich zem, a snažili se jej zabít.
Tato bázeň, kterou Bůh vložil do srdcí národů, měla vést k tomu, že Izrael bude mít respekt. Přesto se stejně proti Izraeli postavili, a Izrael je musel porazit v boji.
Bázeň vs. láska
Počátek moudrosti je bázeň před Jehovou; je to velmi rozumné od všech, kdo tak činí. Jeho chvála zůstává navěky. — Žalmy 111,10
Počátek poznání je bázeň před Jehovou, moudrostí a kázní pohrdají hlupáci. — Přísloví 1,7
Počátek moudrosti je bázeň před Jehovou, poznání Svatého je rozumnost. — Přísloví 9,10
V těchto verších se říká, že moudrost začíná bázní Boží. Zkusme to však porovnat s veršem v 1. Timoteovi 1,5:
Cílem tohoto nařízení je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.
Jestliže počátek moudrosti je mít bázeň před Bohem, tak co je tedy jejím cílem? Všechno, co má začátek, má také konec. Závod někde začíná a někde končí. V dopise Timoteovi apoštol Pavel píše, že cílem nařízení, neboli zákona je láska z čistého srdce.To znamená, že pokud opravdová moudrost začíná bázní, tak cílem této moudrosti není zůstat u bázně, ale směřovat a docílit lásky z čistého srdce.
Učení o bázni je důsledek lidské nedokonalosti a toho, že zlo vstoupilo do člověka. Srovnejme to s veršem v Římanům 13,3:
Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu.
Zde se píše, že se autority člověk bát nemusí, pokud činí to, co je dobré.
Tu přistoupil jeden z učitelů Zákona, který je uslyšel, jak se spolu dohadují. Když uviděl, že jim Ježíš dobře odpověděl, zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je: ‚Slyš, Izraeli, Pán, náš Bůh, Pán jediný jest‘ a ‚budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly‘. Druhé je toto: ‚ Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.‘ Není jiné přikázání větší než tato.“ — Marek 12,28-31
Ježíš na dotaz, které přikázání je největší, vůbec nezmínil bázeň, přestože mnozí by na stejný dotaz bázeň zmínili, kdyby neznali Ježíšův výrok. On řekl, že největším přikázáním je milovat Boha a milovat lidi.
V dopise Galatským 5,22-23 Pavel vypisuje takový seznam ovoce Ducha, tedy plody přítomnosti Ducha svatého v našich životech, a bázeň vůbec mezi nimi není, zato prvním z nich je láska. Někdo by mohl namítnout, že bázeň je vlastně součást lásky. To však odporuje tomu, co napsal apoštol Jan ve svém dopise 1J 4,17-18:
V tom dosáhla láska při nás cíle, že máme naprostou důvěru pro den soudu, neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
Anebo 2Tm 1,7:
Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha moci a lásky a rozvahy.
Upozorňuji, že tento strach a bázeň je naprosto totéž. Bázeň jako něčí nástroj pouze určuje její směr, tzn. že bázeň, kterou Bůh učí, pouze přesměrovává strach. Přirozeně člověka strach odvádí pryč v jeho sebestřednosti, sobeckosti a nevíře. Všimněte si, že víra je jednou z vlastností lásky. V 1K 13 Pavel píše, že láska věří a má naději. Naopak strach je symptomem absence víry a naděje. Strach vyvolává nejistotu, kterou si člověk snaží nějakým způsobem zajistit. A kolikrát jde vyloženě „přes mrtvoly“. Naopak láska člověka učí pravému opaku. Učí člověka neubližovat druhým.
Zákon nic nepřivedl k dokonalosti — uvádí se však lepší naděje, skrze niž se přibližujeme k Bohu. — Židům 7,19
A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti. — Koloským 3,14
Zákon nemohl a nemůže nikoho přivést k dokonalosti. Bázeň je nástroj zákona, protože jejím smyslem je pomocí bázně přimět zlé lidi, nedělat to špatné, tzn. pouze člověku brání ve zlu, ale nedokáže jej změnit. Naopak láska je však poutem dokonalosti. Dokáže změnit člověka. Z nejhoršího hříšníka dokáže udělat milující osobu. Láska mění lidská srdce. Bázeň je pouze brzdou, která člověku říká: „Zastav!“
Připomeňme si opět to, co Ježíš říkal v Matouši 10,28, že se nemáme bát toho, kdo pouze zabíjí tělo, ale toho, kdo dokáže zabít i duši v Gehenně. Což ukazuje na to, že bázeň ukazuje prstem na trest. Je tu ale i jiný prst, který ukazuje směrem k nebi, a když se díváme směrem k nebi, tak tam nevidíme nic děsného, ale radostného. Když nám Bůh ukazuje nebe, ukazuje nám, co dobrého nás čeká ve víře v něj. Bázeň a láska je jako takový ukazatel na rozcestí: jedna šipka ukazuje peklo a druhá nebe, jedna šipka varuje, druhá povzbuzuje.
Nebo pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a trpělivosti, a nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání? — Římanům 2,4
Jestliže jste tedy s Pomazaným vstali, usilujte o to, co je nahoře, kde Pomazaný sedí na Boží pravici. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi. Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Pomazaným v Bohu. A když se ukáže Pomazaný, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete ve slávě. — Koloským 3,1-4
V těchto verších můžeme vidět, že když Bůh chce naši pozornost zaměřit směrem ke spáse, k vykoupení, používá k tomu lásku, nikoli bázeň. Boží dobrota, trpělivost, shovívavost nás vede k pokání, Boží láska volá: „Smiřte se s Bohem.“
Ti z nás, kteří jsme přijali záchranu skrze víru v Pomazaného (Krista) Ježíše, se nemusíme s bázní koukat na to, co by nás mohlo potkat zlého, protože my soustavně usilujeme o lásku. Ježíš veškerá přikázání shrnul do dvou: Budeš milovat Boha celým svým srdcem, duší i silou a blízkého člověka jako sám sebe. Kdo miluje naplnil zákon. což vlastně znamená, že láskou člověk naplňuje i to, co je požadavkem bázně. Bázeň je jako zábradlí na okraji útesu, bázeň je jako výstražná cedule, která varuje před vysokým napětím. Co se snaží lidé říct, když na balíček cigaret dají obrázek, který znázorňuje zničené plíce kouřením? „Kouření škodí zdraví.“ Nicméně kdo miluje život a dobré dny si zdraví nebude ničit kouřením.
Jaký je člověk, který si oblíbil život a miluje dny, kdy uvidí dobro? Střež svůj jazyk od zlého a své rty před klamnými řečmi. Odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj. Jehovovy oči hledí na spravedlivé, jeho uši slyší jejich volání o pomoc.
Jehovova tvář je proti těm, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země jejich památku. Když úpěnlivě volají, Jehova je vyslýchá, vysvobozuje je ze všech jejich soužení. Jehova je blízko těm, kdo jsou zkroušeni v srdci, zachraňuje ty, kdo mají zdeptaného ducha. Mnoho zla přichází na spravedlivého, ale Jehova jej ze všeho vysvobodí. Střeží všechny jeho kosti, ani jedna z nich nebude zlomena. Ničemu zahubí zlo. Kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Jehova vykoupí duše svých otroků. Nikdo z těch, kteří v něm hledají útočiště, neponese vinu. — Žalmy 34,13-23
Lidé si často střeží svůj život kvůli strachu ze smrti, ale lepším důvodem je prostě láska k sobě samému podle 2. přikázání: Miluj blízkého člověka jako sebe samého.
Neboť nikdo nemá své tělo v nenávisti, ale živí je a pečuje o ně, jako i Pomazaný o církev. — Efezským 5,29
Zmíním ještě pár dalších veršů z Písma o tom, k čemu vede láska:
Kdo milujete Jehovu, mějte v nenávisti zlo. On střeží duše svých věrných a vysvobozuje je z ruky ničemů. — Žalmy 97,10
Kdo miluje kázeň, miluje poznání, ale kdo nenávidí pokárání, je tupec. — Přísloví 12,11
Kdo miluje čisté srdce a rty jsou jeho ozdobou, bude mít krále za přítele. — Přísloví 22,11
Kdo miluje moudrost, dělá svému otci radost, ale kdo se stýká s prostitutkami, zničí majetek. — Přísloví 29.3
Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil Zákon. — Římanům 13,8
Takto jsou povinni i muži milovat své ženy jako svá těla. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. — Efezským 5,28
Bázeň v Novém zákoně
Teď bych se trošku podíval na to, co o bázni říká Nový zákon, neboli lépe řečeno Nová smlouva. Nejprve zmíním pár veršů z Nové smlouvy, která mluví o bázni:
Padla na ně veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to tedy je, že ho poslouchají i vítr i moře?“ — Marek 4,41
Dejte každému, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu bázeň, tomu bázeň, komu čest, tomu čest. — Římanům 13,7
Protože tedy známe bázeň před Pánem (někdo překládá Pánovu hrůzu), přesvědčujeme lidi a Bohu jsme známí; a doufám, že jsme známí i vašemu svědomí. — 2. Korintským 5,11
Když tedy máme tato zaslíbení, milovaní, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha, dokonávajíce své posvěcení v bázni Boží. — 2. Korintským 7,1
Podřizujte se jeden druhému v bázni před Pomazaným. — Efezským 5,21
Proto, moji milovaní, jako jste vždycky poslouchali, nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti, s bázní a chvěním uvádějte ve skutečnost svou záchranu. — Filipským 2,12
Jestliže vzýváte jako Otce toho, kdo nestranně soudí každého podle jeho skutků, prožijte v bázni čas svého přebývání v cizině. — 1. Petrova 1,17
… některé zachraňujte, vytrhujíce je z ohně, a nad některými se slitovávejte v bázni, majíce v nenávisti i košili poskvrněnou od těla — Juda 1,23
Je vidět, že Nová smlouva o bázni mluví a autoři o ní učí. Tedy nechci říct, že bázeň před Bohem je něco „starozákonního“. Ačkoli pojem Nová smlouva mluví o tom, že přišlo něco nového, tak to neznamená, že staré nemělo či nemá smysl. Obecně vzato je pravdou to, že ačkoli existuje nové, často lidé smýšlí a jednají podle toho starého, protože mají problém přijmout to nové.
Ježíš řekl toto:
Říkal jim i podobenství: „Nikdo neutrhne záplatu z nového šatu a nepřišívá ji na starý šat; jinak i nový roztrhne a ke starému se záplata z nového nebude hodit. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno měchy roztrhne, samo vyteče a měchy se zničí. Ale mladé víno se dává do nových měchů,a obojí zůstane zachováno. A nikdo, kdo se napil starého, nechce mladé, neboť říká: ‚Staré je dobré. ‘“ — Lukáš 5,36-39
Lidé často jednají podle starého, protože nebyli obnoveni a nepřizpůsobili se tomu novému.
Apoštol Pavel píše toto:
Myslím tedy, že vzhledem k nynější tísni je dobré, aby člověk zůstal tak, jak je. — 1. Korintským 7,26
Pavel zde odpovídá Korintským na dotaz ohledně žen a toho, zda je dobré vdávat ženy do manželství, či si ženy brát. Píše zde, že vzhledem k nynější tísni, je dobré, aby muž zůstal bez ženy a žena bez muže. Ale v žádném případě Pavel nezakazoval manželství, pouze mu šlo o to, aby se člověk věnoval plně Pánu bez rozptylování a starostí o tento život. Věřím, že tou nynější tísní Pavel myslel tento pozemský život s jeho problémy a trápeními.
Víte, když jsem mluvil o tom novém, tak BIble říká např., že kdo se narodil z Boha, nehřeší. (1J 5,18) Proč nás tedy ale Písmo učí, abychom vyznávali hříchy jedni druhým? (Jk 5,16) Přece bychom vlastně jako znovuzrození neměli mít, co vyznávat? Když apoštol Pavel mluví o tísni, tak ačkoli jsme znovuzrozeni, tak přesto žijeme v neobnoveném a neoslaveném těle, které nás pořád podněcuje k hříchu. Podle nové přirozenosti, duchovní přirozenosti, nemůžeme hřešit, protože hřích není Boží přirozeností, a my v Pánu Ježíši máme Boží přirozenost. Ale když chodíme podle těla, tak hřešíme stejně, jako bychom vůbec Boží přirozenost neměli, protože chodíme podle té staré přirozenosti, té přirozenosti, která se nám stala vlastní po pádu člověka.
Věřím, že přesně toto je důvod, proč nás Nová smlouva a učení apoštolů pořád učí o bázni. Je to proto, že ačkoli jsme znovuzrozeni, tak pořád musíme nad sebou bdít s bázní a chvěním. Ale znovu opakuji, že ti, kdo jsou dokonalí v lásce, se bát nemusí. Duch svatý nám dává jistotu spasení. Můžeme směle přistupovat k trůnu milosti (Židům 4,16) Láska je pouto dokonalosti (Ko 3,14). Tedy pokud je člověk dokonalý v lásce, tak pro strach není místo a ani důvod. Kdo z nás je však dokonalý v lásce? Věřím, že k tomu spějeme, rosteme, to je náš cíl. Ale stejně jako je to při jízdě autem, tak člověk hledí na cestu a směřuje k cíli cesty, ale pořád může havarovat a skončit v příkopu.
Láska je prvním z ovoce Ducha podle Galatským 5 a byla vlita do našich srdcí skrze Ducha svatého. Našim úkolem je se v tom rozhojňovat.
Apoštol Petr píše toto:
Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti skrze poznání toho, který nás povolal vlastní slávou a mocí. Tím nám byla darována vzácná a veliká zaslíbení, abyste se skrze ně stali účastníky božské přirozenosti a unikli zkáze, která je ve světě v žádostivosti. A právě proto vynaložte všechno úsilí a doplňte svou víru ctností, ctnost poznáním, poznání sebeovládáním, sebeovládání vytrvalostí, vytrvalost zbožností, zbožnost bratrskou náklonností, bratrskou náklonnost láskou. Máte-li totiž tyto vlastnosti a rozhojňují-li se, způsobí, že nebudete nečinní ani neplodní pro poznání našeho Pána Ježíše Krista. Kdo však tyto vlastnosti nemá, je slepý, krátkozraký; zapomněl, že byl očištěn od svých starých hříchů. Proto se, bratři, tím více snažte upevňovat svoje povolání a vyvolení; neboť budete-li to činit, nikdy nepadnete. — 2. Petrova 1,3-10
Na konci Petrova výčtu vlastností a ctností je LÁSKA. A je zajímavé, že bázeň vůbec nezmínil. Vypovídá mi to o tom, že bázeň není nějaká ctnost, která se pěstuje. Není to něco, co v sobě rozhojňujeme, protože nás to činní dokonalými. Petr tu zmínil ctnosti, které pokud v sobě máme a rozhojňují se, podle nich zobrazujeme Boží přirozenost. Podle toho lidé poznají, že patříme Bohu. Tyto ctnosti dokazují, že v nás je Bůh. Bázeň nedokazuje Boží přítomnost, protože jak už jsem řekl dříve, mít bázeň se učí i zástupci jiných náboženství, tudíž pouze podle bázně nelze poznat, který Bůh je pravý. Ale proměna našich životů vypovídá o realitě našeho Boha.
A také Bůh se dokazuje svou mocí. Jednou z těch ctností je víra. Podle 1. Korintským 13 láska věří, a prostřednictvím naší víry se Bůh může svou mocí projevit v našich životech a skrze naše životy se dotknout i životů jiných. Toto pouhá bázeň nedokáže.
Proto věřím, že láska je tím, co má být cílem našeho úsílí. Poznají nás po lásce, (J 13,35) ne podle bázně.
On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, — Efezským 1,4
… aby Pomazaný skrze víru přebýval ve vašich srdcích a abyste byli zakořeněni a založeni v lásce. — Efezským 3,17
Doufám, že vás tato studie požehnala a dostatečně přesvědčila o tom, že není vhodné klást přílišný důraz na bázeň na úkor lásky. Bůh je láska a tudíž to je také tím, čím máme být my. Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Jestliže jsme stvořeni Bohem a jsme jeho obrazem, tudíž láska má být tím zásadním rozlišovacím prvkem. AMEN.