Proč existují pozemské soudy, když máme odpouštět?
Je to spravedlivé protože existují pozemské, světské zákony.
Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám. Neboť není autority, leč od Boha. Autority, které jsou, jsou ustanoveny Bohem. Ten, kdo se vzpírá autoritě, vzdoruje Božímu nařízení. A takoví pro sebe přijímají odsouzení. Neboť vládci nejsou postrachem dobrému jednání, ale zlého. Nechceš se bát autority? Konej dobro a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jestliže však číníš to zlé, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je totiž Božím služebníkem, mstitelem hněvu proti tomu, kdo činí zlé. Proto je nutné se podřizovat, nejen kvůli hněvu, ale také kvůli svědomí. Proto také platíte daně, jsou totiž Božími služebníky a této práci se vytrvale věnují.
─ Římanům 13,1-6
Šalomoun v knize Přísloví učil, že by se něměl rodič bát použít hůl na zlobivé dítě. (viz. Př 10,13; 13,24; 22,15). Toto je v dnešní době už docela kontroverzní téma. Jedni jsou absolutně proti tomu děti bít. Druzí to schvalují v rozumné míře. Je to prostě na každém rodiči. Hůl nemusí znamenat kus dřeva, může to být nějaký trest v podobě domácího vězení nebo zákazu. Ale proč o tom píšu? Zde v Římanům 13,4 se píše, že vlády, autority nosí meč. Dnes to není meč, dnes je to pistole. Zní to tvrdě? Nenosí dnešní policie pistole, aby chránili bezpečí lidí, kteří nejsou ozbrojeni, před těmi, kteří je ohrožují? Je to špatně? Měla by se policie snažit násilníky přesvědčovat diplomaticky? Kdo věří, že je toto v praxi vždy možné?
Ať už meč nebo pistole, ani jedno není pouhou rákoskou, je to zbraň s možností zabít v případě nutnosti. Apoštol Pavel toto psal a říkal, že autority, které nosí pistoli jsou Božím služebníkem a mstitelem hněvu proti tomu, kdo činí zlé. Myslí si snad někdo, že toto platilo pouze na antický Řím? My dnes nepotřebujeme vlády a autority? To, že tu máme demokracii, znamená, že nepotřejeme ozbrojené složky? Kdybys byl policistou a viděl někoho, že chce na sobě odpálit bombu a zabít sebe a desítky dalších lidí, nezabil bys ho? Řekl bych, že bys měl dokonce povinnost ho zastavit všemi možnými prostředky. Lepší jeho zabít, než aby zemřeli desítky dalších. Jako jednotlivec bys na něj možná skočil a obětoval se. Rozdíl mezi tím, když jsi ozbrojen a kdy ne.
(Možná bys proto nešel k policii, co bys ale udělal opravdu jako civilista v takové situaci? NIC? Má křesťan kvůli svému pacifistickému postoji prostě jen koukat na to, jak lidi umírají? Když by byla válka, šel bys bojovat a zabíjet? Anebo bys nešel, protože to nepovažuješ za křesťanské? Ale nechat „za sebe“ umírat ty, kteří nejsou spaseni, je křesťanské? Toto jsou takové moje otázky. Máme jako křesťané být ti, kteří, když se svět mezi sebou mele, máme schovat někde do „díry“ a vylézt až bude klid, až se pobijou navzájem? Je možné v tom vidět Boží spravedlnost, jsou všichni v neprávu, nebo je někdo v právu a prostě jen brání svou domovinu před násilníky, jakým byl třeba Hitler? Toto jsou takové moje úvahy. Jsi-li křesťan, zkus se nad tí zamyslet. Nikoho nesoudím. Sám nad tím přemýšlím. Ještě dodám: přijde mi, že jsou v tomto takové dvě skupiny lidí. Jedni toho hodně nažvaní, když je mír a poměrně bezpečí. Jakoby rozuměli úplně všemu, takoví „láskyplní“ lidé, všechny milují, rozdávají úsměvy na všechny strany. Ale kdyby šlo do tuhého, neobětují život ani za svého nejblížšího. Pak jsou tu tací, kteří se zdají v době míru být drsní, ale tací v době války neváhají položit své životy za druhé. To jsou takové moje úvahy. Mnozí z nás křesťanů hrozně fandí Izraeli, když brání svou zemi se zbraní v ruce, ale tvrdí, že spravný křesťan by zbraň do ruky vzít neměl. Přijde mi to docela pokrytecké. Někdo řekne, „Policie nás bránit smí“, ale zároveň řekne třeba, že by křesťan k policii jít neměl, protože by nesměl vzít zbraň a v nutnosti někoho zabít. Jestli takto přemýšlíš, tak se nad tím zamysli. )
Je však rozdíl mezi osobní pravomocí a pravomocí někoho v úřadu. Běžný člověk má vždy omezenou pravomoc. Je to důležité kvůli zamezení tomu, aby každý jednal na vlastní pěst. Lidé obecně mají problém jednat rozvážně, jsou impulzivní, horkokrevní a nectí principy hledání důkazů („Dvakrát měř, jednou řež.“) V lidské historii se určitě najde spousta případů, kdy lidé někoho zlynčovali a to naprosto nemilosrdně. A nezajímal je nějaký spravedlivý proces.
Soudci jsou podřízeni pravidlům, skládají sliby, jenž obyčejní lidé často vůbec nectí (i když to může být i naopak, spravedlivý občan vs. nespravedlivý či podplacený soudce, to však na věci nic nemění). V rámci justice existují principy, které pomáhají tomu, aby byl usvědčen a odsouzen skutečný viník a ne ten, koho někdo prostě nařknul z něčeho zlého.
SUMA
- Není hřích, když cítíme hněv, bolest, zlobu, když nám někdo ubližuje – je to jedna stránka spravedlnosti
- milosrdenství však vítězí nad soudem (Jk 2,13) a stejně tak by mělo milosrdenství vítězit i v našich srdcích
- my tady nejsme, abychom se stavěli do role Boha a soudce, na osobní rovině nás Pán vede k tomu, abychom byli služebníky evangelia a to za každých okolností, i v případě osobní újmy a ztráty
- nesmíme si dovolit zahořknout
- musíme být vždy připraveni jednat, jako by jednal sám Pán, jsme jeho služebníky, nepatříme sami sobě, konáme jeho jménem
- někdy to může být těžké překonat vlastní emoce, pocity, těžkosti, zlo, které nám někdo způsobil, ale máme od Pána příkaz, milovat i své nepřátele
- láska je mocná, dokáže i z toho největšího nepřítele udělat toho nejlepšího přítele